Myslela jsem si, že rodiče jsou neomylní, že to bude super, až budu velká, že existují víly a skřeti. Myslela jsem si, že když zavřu oči, nikdo mě neuvidí. Myslela jsem si dokonce, že když vajíčka z ledničky nesníme dost brzy, jednou se z nich vylíhnou kuřátka. Došla jsem až do stadia, kdy jsem si jedno vejce schovala pod postelí. Po dvou měsících začalo smrdět a máma ho našla. Byl to průser.
Byly tisíce věcí, ve které jsem věřila a o kterých jsem myslela, že jsou na jistotu. Třeba to, že se lišky živí výhradně šunkou (a neptejte se, kde jsem na to přišla, asi za to může Josef Lada) nebo že lakovat nehty si člověk může, až když je dospělej.
Dá se říct, že jsem hravá osoba. Z toho šíleného dětství mi zůstala láska k tvoření, a to čehokoli. Ten pocit, když z ničeho vytvořím něco, je celkem k nezaplacení. Když z něčeho ošklivého udělám něco hezkého, něco, co udělá radost. To miluju. A z těch věcí, kterým jsem věřila, jsou některý pořád trochu nejistý. Copak by nebylo k popukání, kdyby se ty auta fakt najednou napíchla na čumák a zůstala viset ve vzduchu? Nebo si zkuste představit, jak úžasně výhodný by bylo zneviditelnět, když zavřete oči. Jediná smůla je, že by pak metra byly prázdný, třídy by byly opuštěný a v práci by nikdo neseděl, protože by všichni měli zavřený oči, jen aby je nikdo neviděl. Hm. Taky jsem uvažovala nad tím vejcem. Hergot a co kdyby fakt? Co když jsem někdy snědla kuře, aniž bych věděla, že ho vlastně jím?
Co se toho tvoření týče, měla jsem záchvat tvořivosti se sukní, s jedním dárkem k vánocům a taky jsem pekla cukroví. Jde ale o to, že není čas. Což je k uzoufání. Takže tvořím po nocích a ráno jsem unavená.Taky momentálně existuje asi tak tisíc věcí, co bych chtěla. Jedna z těch věcí byl diář, což je nutnost každé správné slepice. Tenhle od papelote je úžasnej. A dost bylo rozplývání.
Taky jsem nedávno projížděla soubory v počítači. Těch desítek dokumentů s rozepsanýma hloupostma (některý ty soubory se tak taky jmenujou - hloupost, hloupost1, demence.doc, blbákov8.docx a podobně, fakt nekecám) mě v podstatě udivilo. Prohlížet si, jak jste mysleli a cítili před několika lety, když teď cítíte a myslíte úplně jinak, je úsměvné i bolestné. Stud samozřejmě hraje určitou roli, ale to asi není to nejpodstatnější. Stydět se nemusím, byla jsem malá. Jde spíš o to, jak člověka překvapí, jak hrozně smutná ta osoba vlastně byla. Sama obrácená proti sobě, protože nic nechápala. Krásně v tom vidím, jak jsem nerozuměla sama sobě. Ten vnitřní boj, který jsem si nepřipouštěla a svalovala ho na nesmysly v okolí, je v pozadí každého příběhu, každého řádku, každého slova. A je příjemné i šílené číst si to teď, kdy všechno vnímám a cítím docela jinak, kdy chápu, co je to to co mě tolik bolelo. Když si to teď celé uvědomím, dá se říct, že jsem byla vesměs normální dítě. Za což cením samu sebe.
