Letos se ještě nechci loučit s létem. Mám pocit, že mi proklouzlo mezi prsty a já si sotva stihla užít kraťasy a tílka, holé nohy a žabky, sálající domy v uličkách Prahy. Jako bych se ani pořádně nenadechla letního voňavého vzduchu a už se ke mně zase řítí chlad a studené ruce. Nic to nemění na tom, že se těším na podzimní večery s čajem a na první sníh a na palčáky a kabát s kapucí, horké nápoje a ten pocit, když si v kavárně - celí zmrzlí a růžolící od větru - sundáte teplé svršky a spokojeně rozjímáte nad vroucí kávou, ale přesto bych léto ještě o pár dní prodloužila.
Na Míráku už vysadili podzimní kytky. A ten klavír mu dává atmosféru, to ne že ne. Vůbec ve mně klavírní hudba téměř všeho typu vyvolává zvláštní, rozporuplné pocity. Zároveň takovej ten hřejivej pocit, když poslouchám něco, co je nekonečně nádherný. Nepochopitelnou frekvenci tónů, které jindy vydává celý orchestr. Vrací mě do dětství, kdy jsem se vztekala a kopala kolem sebe nohama (a kdybych mohla, kopala bych i všemi dalšími končetinami), když mě máma zarputile nutila cvičit stupnice. Vyvolává to ve mně znovu a znovu ten pocit absolutního odporu k něčemu, co musíte, co vám nejde a co vám ve stejném okamžiku dělá i radost. A v tu chvíli se dostávám k druhém zároveň, kdy mě zaplavuje pocit absolutního nedozírného štěstí a uvědomím si, jak moc tu hudbu miluju. Jak moc mi ty měsíce trápení stály za to, protože ten dotek studených klapek mě teď vždycky uklidní a dodává mi pocit bezpečí. Hm. A je jedno, že v tom nejsem vlastně ani moc dobrá a že za tím, co umím, stojí přísný dozor mojí mámy a dost rozčilených slz. Stejně jsem vděčná, že si můžu pro radost zahrát, že umím vykouzlit hudbu. Hudba totiž umí vykouzlit úsměv. A i kdyby byl třeba jenom jeden, stálo to za to.
V téměř bezvýznamných intervalech mě přepadají záchvaty totálního zatracení. Jsem obklopena instantním štěstím, jsem šťastná, a přesto mě pořád něco hlodá, jako bych prostě jen neuměla nakládat s tím pocitem, že nikde není problém. Skoro jako by můj mozek sám vytvářel potíže, které by mě mohly uvrhovat do špatných nálad a které by - a to především - omlouvaly slzy a všechny ty doprovodné pocity. Nevím co si s tím počít. Je to jako hnusná, slizká ruka, která mi stahuje hrudník a snaží se ho rozdrtit. Jedinou vážně fungující věcí je sebrat se a projít se Prahou. To jakoby mě jediné dokázalo vytrhnout z uměle vytvořené mlhy. Na druhé straně - aspoň že něco.
Docela dost se netěším do školy. Nemám asi sílu snažit se začlenit mezi nové lidi. Já nejsem začleňovací typ. Už jen tím, že skoro nepiju, ztrácím první odrazový můstek pro seznámení se - většina lidí mě zaškatulkuje do vlastního šuplíčku se štítkem "magoři & šprti & namyšlené husy" (a možná by tam měly bejt spíš hashtagy) a nebo - v tom daleko horším případě - mě ti lidé do pití nutí. Připadá jim legrační mě přemlouvat a hecovat a nechápou, že já o to (a ani o ně) nestojím. Nejspíš se k tomu stavím špatně. Rovnou zády, rovnou pohrdavě. možná si štítek "namyšlená husa" zasloužím. Možná?
P.S. Na víkend jsem byla na Adršpachu. Adršpach je hezkej, voní lesem a potokem a skálama. Akorát tam byla mlžnatá zima a hodně pršelo. A to je tak asi všechno.
